12. června 2015 Blog

S láskou a pokorou

Náš společný příběh začal v létě loňského roku. Paní Věra se několik let starala o těžce nemocnou matku. S péčí potřebovala pomoci. Ve dveřích nám sdělila: „Maminka má v břiše zavedenou sondu, do které dostává šestkrát denně umělou výživu. Objevily se proleženiny. Zhoršila se pohyblivost. Už si nevím rady!“ Věra byla vyčerpaná, ale pevně rozhodnutá o maminku dále pečovat.

Zajistili jsme zdravotní pomůcky – postel, antidekubitní matraci, přenosné WC. Sestřičky každý den ošetřovaly rány. Pečovatelky pomáhaly s hygienou. Přes veškerou snahu se zdravotní stav klientky postupně zhoršoval. Při každém pohybu naříkala. Dekubity se nehojily. Nevyléčitelné neurologické onemocnění dospělo do závěrečné fáze. Dcera si přála, aby maminka zemřela doma. Charita rozšířila služby o mobilní hospic. Byly předepsány léky na zklidnění a na bolest. Na přání rodiny jsme zajistili duchovní službu. Stupňovaly se bolesti. Objevila se dušnost. Lékař naordinoval kontinuální podávání Morphinu. Snažili jsme se o maximální psychickou podporu celé rodiny. Paní Zdena posilněna svátostmi v kruhu svých nejbližších za dva dny pokojně skonala.

Občas vídám její dceru. Usmívá se a zamává. A přesně toto mi po deseti letech práce v Charitě stačí ke štěstí. S láskou přicházíme na tento svět, a když v lásce z něho můžeme odejít, tak je to pro nás to nejlepší. Věřte mi.