13. října 2026 Články a informace

Tři tváře odcházení: příběh paní Heleny

Paní Helena měla možnost srovnat to, o čem většina z nás raději ani nepřemýšlí. Na konci života doprovázela své tři nejbližší – tatínka, maminku a nakonec manžela, s nímž prožila 54 let. Její vyprávění je syrovým, ale mimořádně hlubokým svědectvím o tom, jak propastný rozdíl je mezi umíráním v zařízení a důstojným odchodem v náručí domova.

Srovnání péče na konci života

Když onemocněl tatínek paní Heleny, všechno nabralo rychlý spád. Náhlá diagnóza rakoviny plic a verdikt, že zdravotní stav se už nezlepší. „Jezdili jsme s ním v létě v šílených vedrech do nemocnice. Nejdříve jednou týdně, pak dvakrát, třikrát… Pak si ho tam už hospitalizovali a za necelý týden zemřel. Tam ta péče byla hodně neosobní. Byl to člověk v konečném stádiu a dle toho tak k němu i přistupovali,“ vzpomíná.
Ještě mrazivější zkušenost přišla s maminkou. Po mrtvici a pobytu v nemocnici musela být narychlo přeložena kvůli výmalbě a snižování kapacit. Sestra sehnala místo v LDN, jenže tam se otevřely dveře do skutečného pekla.
„Ta LDNka byla snad ještě horší než nemocnice. Tam byli tři lidi na jednom pokoji. Jeden naříkal bolestí, druhý zase nahlas hulákal. Na všechny tam byla jen jedna sestra. Vždycky jsem tam odsud přijela úplně psychicky vyčerpaná. Říkala jsem si, že bych tohle nechtěla zažít ani za nic. U maminky jsem se už fakt modlila, aby odešla, protože pro ní to ke konci bylo opravdu peklo.“

Já jsem mu tohle nemohla říct

Když v roce 2024 těžce onemocněl i její manžel, muž, se kterým chodila od svých sedmnácti let a který za ní kdysi v mrazech jezdíval na mopedu, scéna se opakovala. Po týdnech nejasností a chřadnutí přišla v nemocnici zdrcující zpráva: rakovina plic ve 4. stádiu s metastázami.
A tehdy přišla nabídka lékařky: kamenný hospic nebo odchod domů.
„Řekněte si člověku, který se právě dozvěděl, že mu zbývá pár dní života, že ho někam odvezete a tam bude jako zavřený a umře tam. Já jsem mu tohle nemohla říct. Nemohla jsem mu říct: ‚Odvezu tě do hospice a tam si umři.“
Paní Helena neváhala. Během dvou dnů se syny předělali celý byt. A do života jim vstoupil Domácí hospic Andělů strážných.

Smích, pedikúra i ovladač v ruce

Péče o statného, 185 centimetrů vysokého muže byla fyzicky i psychicky nadoraz. Paní Helena vzpomíná, jak byla „ruce samá modřina“ a nevyspalá. Obzvlášť náročné bylo přijmout to, že nemocný člověk často ztrácí odhad a vzdoruje těm, kteří mu pomáhají nejvíce.
„Staráte se o člověka, který byl celý život spíše oporou Vám. On prostě do konce života nedokázal překousnout to, že by byl na někom závislý. Prostě mužské ego,“ popisuje.
Přesto se díky sestřičkám z domácího hospice dařilo do těžkých dnů vnášet neuvěřitelnou lidskost, vtip i nadhled:
„Na něj platila sestra Zuzka. Ona vždycky když přijela, tak manžel říkal ze srandy: Ježiši marja, už je tady zas!“ směje se. „No a toho Lukáše, toho taky měl rád. Ten tím, že to byl chlap, tak na něj dal. Jeho poslouchal. Časem už si manžel na všechny zvyknul, a dokonce se těšil, až zase sestřičky a pečovatelky přijedou. Holky ho vždycky vykoupaly, udělali mu pedikúru, namazali ho, masírovaly mu nohy a on vrněl blahem.“

Televizní ovladač

Manžel až do posledních chvil žil ve svém světě – sháněl doklady k pneumatikám ze své práce v pneuservisu, odbíhal myšlenkami a televizní ovladač nedal z ruky.
„Furt sháněl doklady k pneumatikám, že jede do Lanškrouna a kde má papíry, že jsem mu je někam schovala. Myslel si, že je v práci. Furt jsem mu musela do ruky dávat nějaké papíry. A v noci vždycky začal vyvádět. Pak už jsem mu natvrdo musela zhasnout a říkám mu: ‚A teď spi, ráno to dořešíme.‘ A on za chvíli zase začal lomcovat s tou hrazdičkou od postele a nadával, že mu baba všechno schová. Ovladač od televize nedal z ruky. Nějak se na něj emočně upnul, a dokonce s ním i spal. Teď samozřejmě rozladil televizi a já to nemohla naladit zpátky. A ten nadával, že se chce dívat na hokej... V tom zoufalství se člověk pak už i tomu zasmál.“

Čisté svědomí

Když manžel zemřel, paní Helena v bytě nezůstala opuštěná. Byla u ní sestra Milena, která ji držela nad vodou ve chvíli, kdy už síly dočista došly.
„Sestřička tu se mnou počkala, až přijeli děti. Zemřel ve spánku, v klidu a hlavně doma. A já mám čistý svědomí, že jsem se o něj postarala až do úplného konce života, jak jsem slíbila,“ v slzách se odmlčela. „54 roků jsme spolu byli.“

Vzkaz pro ostatní: Nebýt hrdina

Zkušenost paní Heleny ukazuje, jak obrovský předsudek v české společnosti panuje kolem hospicové péče. Mnoho lidí netuší, že mobilní hospic existuje, případně se obávají, že péči doma nezvládnou.
„V první chvíli, když se člověk dostane do téhle situace, tak si myslí, že to zvládne sám. Ale ty síly hrozně rychle ubývají. Nebát se říct si o pomoc. To jsem já ze začátku také nedokázala. Myslela jsem si, že budu sestřičky otravovat... Takže nebýt hrdina a nechat si pomoct. Myslím si, že spousta lidí, co si tohle prožije, tak se tý smrti bojí alespoň o trochu míň.“

Její poselství rodinám, které se ocitnou na prahu podobně těžké životní zkoušky, je zřejmé a hluboce pravdivé.