14. října 2026 Články a informace

Žiju pro něj, ale nestrádám: Příběh ženy, která se šest let doma starala o manžela ve vigilním kómatu

Když po běžné operaci štítné žlázy nastaly komplikace, život se jim obrátil vzhůru nohama. Paní Marie odmítla dát svého muže do ústavu a rozhodla se pro odvážný krok: starat se o člověka s devadesátiprocentním poškozením mozku doma. Místo žalu se v jejím vyprávění mísí hluboká láska, bezmezný optimismus a osvobozující černý humor.

Její příběh se začal psát v září roku 2016 celkem nenápadně. Manžel Mirek tehdy podstoupil plánovanou operaci štítné žlázy. Když si ho paní Marie přivezla domů, stalo se něco, z čeho mrazí v zádech.

„Večer mi tady málem vykrvácel. Jak měl zavedenou tracheostomii, praskla mu tam cévka. Záchranáři ho nedokázali oživit a odvezli ho na reoperaci. Ztráta krve byla ale natolik velká, že přišel o 90 % mozku a skončil ve vigilním kómatu,“ vzpomíná.

Po třech měsících na chirurgické JIP postavil primář paní Marii před hotovou věc – pacient musí do specializovaného ústavu. Paní Marie se ale vzpříčila: „Řekla jsem mu, že v žádném případě, že si ho beru domů. Lékař tvrdil, že je to nestandardní, ale já trvala na svém. Když viděl, že jsem pevně rozhodnutá, byl nakonec vstřícný. Zavedli mu umělou výživu do žaludku a odvezla jsem si ho.“

Byla jsem jak v Jiříkově vidění

Návrat domů znamenal nepřetržitou péči o ležícího člověka s odsávačkou, sondou a katetrem. „Byla jsem jak v Jiříkově vidění. I když mi to v nemocnici ukazovali, ze začátku jsem nevěděla, jak na to. Zásadní oporou se pro mě stal mobilní hospic Andělů strážných. Sestry za mnou jezdily každý den a pomáhaly mi. Mohla jsem zavolat kdykoliv, bez ohledu na pracovní dobu. Nikdy se nestalo, že by nepřijely,“ vypráví Marie.

Postupně si začala věřit, i když si musela zvyknout na novou roli, která pohlcovala veškerý její čas: „Po pár měsících jsem se přistihla, že vlastně nežiju svůj život, ale žiju pro něj. Byla jsem s tím ale v pohodě, protože jsem ho měla u sebe. Myslím, že vnímal, že je doma ve svém, a i proto tu se mnou vydržel tak dlouho.“

Boj se systémem

Péče o ležícího pacienta obnášela neustálé narážení na úřední a zdravotnické absurdity. Když v nutriční poradně požadovali, aby nepohyblivého muže pravidelně vozila na kontroly, pomohla až intervence v Praze. „Kamarádka se naštvala a napsala až do Prahy. Tam se našla rozumná bytost, která posoudila, že takhle to u takových pacientů fungovat nemůže. Udělala výjimku, která se nakonec vztahovala i na ostatní pacienty v podobné situaci.“

Podobně komplikované bylo i shánění pomůcek. „Manžel měl speciální filtry do tracheostomie. Když ale zakašlal, vyběhly z nich dva molitany. Ze začátku jsem je prala a dezinfikovala. Později jsem ale přišla na to, že je mnohem lepší dvakrát týdne koupit uzavřený odsávací systém, jenže ten nikde neměli. Měla jsem ale neskutečné štěstí na lidi. Paní v lékárně nelenila, sedla k počítači, zjišťovala, kde se prodává, a speciálně ho pro mě objednala. Bylo mi jedno, že jeden stojí tři stovky – věděla jsem, že Mirkovi pomůže a bude šetrnější.“

Rozdíl mezi domácí péčí a přístupem v nemocnici poznala naplno ve chvíli, kdy manžel dostal vysoké teploty a skončil na interně. „To byla tragédie. Musela jsem za ním denně jezdit, sama ho mýt a vozit vlastní prostěradla, protože oni by nám čisté každý den nedali. Za celých šest let doma neměl jediný dekubit. Z nemocnice jsme si ho po sedmi dnech odváželi se stejnou horečkou, jako jsem ho tam přivezla, a ještě k tomu s proleženinou na prstech, protože jim bylo zatěžko ho posunout výš, aby nepadal na hranu postele. Doktorovi jsem tenkrát pořádně vynadala.“

Propustka na pivo a optimismus až na půdu

Sžít se s celodenním koloběhem pomáhala Marii dcera, která za ní pravidelně dojížděla, i drobné rituály. „Jednou za týden tu dcera strávila tři hodiny a já měla propustku. Šla jsem si sednout do hospody, popovídala si s lidmi a byla zase spokojená.“

Sama Marie v minulosti překonala dvě formy leukémie, a ze života si proto těžkou hlavu nedělala. Náročné situace odzbrojovala humorem a vrozenou energií. „S manželem jsme byli takový zvláštní pár. Oba jsme se narodili v říjnu, ale on byl paradoxně pesimista a já optimista až na půdu. On mi podsouval tu špatnou energii a já do něj mlátila tou dobrou. On mě stavěl nohama na zem a já ho dostávala ze dna. Ideální,“ směje se.

Rovněž má jasno v otázce eutanázie: „Když je člověk nemocný, ale vnímá a je schopný o sobě rozhodovat, nechala bych to na něm. Když je ale na přístrojích a netrpí, je odpovědnost na blízkých. Můj muž rozhodovat nemohl, tak jsem rozhodla za něj – že mu dám maximální péči až do samého konce. Možná to někomu připadá sobecké, ale chtěla jsem, aby tu se mnou ještě mohl být.“

Poslední měsíce

Po šesti letech domácí péče se u manžela objevilo zauzlení střev. Operaci v jeho stavu nebylo možné provést a paní Marie věděla, že se blíží konec.

„Poslední tři měsíce byly hodně náročné na psychiku. Věděla jsem, že už nemůžu nic dělat a že to může přít kdykoliv… Vydržel to ale ještě tři měsíce, byl moc statečný,“ odmlčí se.

Uzavřený koloběh na zahradě

Po odchodu manžela se život paní Marie proměnil, nezůstal však prázdný. Našla si nový rytmus, ve kterém je dost místa pro drobné radosti i další živé tvory.

„Jsem sama, ale zvykla jsem si a jsem spokojená. Vždycky někde seženu opuštěnou kočku, vezmu si ji k sobě a starám se o ni,“ vypráví se smíchem.

Kromě koček a fenky Betiny se na její zahradě odehrává ještě jeden neobvyklý příběh. „Jednou v noci Betina štěkala. Vyšla jsem ven, rozsvítila a vidím ježka, jak tam žere myš. Kočky mi ulovené myši nosí ukazovat. Dřív jsem je ráno posbírala na lopatu a hodila dolů mravencům. Jenže pak jsem zjistila, že kočky myši přinesou a ježci si je večer dají k večeři. Takže tu žijeme v takové symbióze: já nakrmím kočky, kočky uloví myši, myši nakrmí ježky a aby neměli ježci hlad, dávám jim do misky ještě zbytky po kočkách a psovi. Máme tu takový uzavřený koloběh.“ Člověk při jejím veselém vyprávění snadno zapomene, kolik bolesti má Marie za sebou.

Vzkaz

Na těžké šestileté období vzpomíná paní Marie bez hořkosti a lítosti. „Na tohle se nikdo nemůže připravit a málokdo to pochopí. Ale je to v životě zařízené dobře – kdybychom od mládí přemýšleli nad tím, co všechno nás čeká, radši si hodíme mašli. Takže nad tím nepřemýšlejte.“

Na závěr má paní Marie vzkaz pro všechny, kteří pochybují, zda by dokázali podobnou péči o blízkého zvládnout.

„Já jsem to taky nevěděla. Nikdo dopředu neví, kolik v sobě najde síly. Ale jestli toho dotyčného opravdu milujete, neváhejte a vezměte si ho k sobě domů. Pokud máte obavy, obraťte se na domácí hospic. Pomůže vám je rozptýlit a společně to zvládnete. Nebudete na to sami,“ vzkazuje Marie.

Někdy totiž člověk dopředu neví, jestli všechno zvládne. Ví jen, že pro někoho zkrátka stojí za to to zkusit.