20. července 2026 Rozhovory

Rozhovor se staniční sestrou mobilního hospice: „Jsme tu proto, aby na to nikdo nebyl sám.“

Každý den doprovází pacienty i jejich rodiny v těch nejtěžších chvílích života. Staniční sestra mobilního hospice Milena Fabiánová vypráví o práci, která vyžaduje odbornost, empatii i psychickou odolnost. O chvílích, na které se nezapomíná, o síle rodiny a o tom, proč může být i loučení naplněné klidem, láskou a důstojností.

Jak vypadá Váš běžný den v mobilním hospici?

Každý den je úplně jiný. Záleží na tom, jestli mám službu v kanceláři, vyrážím do terénu, nebo jedu s lékařem na vizitu. Každé ráno se celý tým schází na společné poradě. Sejdou se sestry, lékaři, sociální pracovníci i psycholožka a společně procházíme situaci každého pacienta. Řešíme, jestli někdo potřebuje podporu sociálního pracovníka, psychologa nebo lékaře, jestli se zdravotní stav nezhoršil, zda proběhl noční výjezd nebo jestli některý z pacientů nezemřel. Každý může přidat svůj pohled a společně hledáme to nejlepší řešení. Díky tomu máme o pacientech ucelený přehled. V našem hospici nemá každá sestra své "vlastní" pacienty. Střídáme se, aby byla péče co nejlépe zajištěná, a proto je důležité, aby všichni věděli o každém pacientovi co nejvíc. Zatímco dvě nebo tři sestry vyrážejí do terénu, já nebo vrchní sestra zůstáváme v kanceláři. Kromě plánování služeb, docházky a dalších provozních věcí máme na starosti hlavně telefon. Denně vyřídíme desítky hovorů. Často musíme operativně měnit plány, protože se někde zdravotní stav pacienta náhle zhorší a je potřeba okamžitě vyjet. Nikdy dopředu přesně nevíme, jak bude den vypadat. Na rozdíl od běžně plánovaných návštěv vyrážíme především tam, kde je naše pomoc právě nejvíc potřeba. Součástí mé práce jsou navíc i noční pohotovostní služby, které mám několikrát do měsíce.

Jaký příběh z práce rád/a vyprávíte svému okolí?  Máte nějakou veselou historku?

Je jeden příběh, který se mnou zůstal dodnes. Přijela jsem za pánem, který byl v posledních chvílích života. Právě se z práce vrátil jeho syn. Pozdravil tatínka, políbil ho, objal maminku a doma už byli i malí vnuci. Zatímco jsem připravovala nový dávkovač léků, přišel starší vnuk, který právě dokončil první třídu. Zeptal se babičky: „Můžu dědovi přečíst pohádku?“ Babička ho chtěla poslat pryč, aby mi nepřekážel. Řekla jsem jí ale, že mi to vůbec nevadí. Chlapeček si přelezl přes manželskou postel až k dědečkovi na polohovací lůžko, otevřel knížku a začal číst. Dědeček už téměř nereagoval, ale ještě dokázal zvednout ruku a jemně vnuka pohladil po koleni. Postupně se kolem postele usadila celá rodina. Přinesli si židle a jednu nabídli i mně, abych si s nimi pohádku doposlouchala. Byla to neuvěřitelně klidná a krásná chvíle plná lásky. Asi za tři hodiny mi rodina zavolala, že pán zemřel. Když jsem přijela zpátky, všichni se s ním postupně rozloučili, dali mu pusu a pohladili ho. Potom společně vyšli před dům, kde měli připravené svíčky. Každý zapálil jednu dědečkovi na cestu. Zatímco jsem zařizovala vše potřebné, rodina mě pozvala, ať si na chvíli sednu mezi ně. Byly tři hodiny ráno a nabídli mi kávu. Seděli jsme spolu, povídali si a vzpomínali na život, který s dědečkem prožili. Samozřejmě padla i slza, ale především tam byla obrovská vděčnost, klid a láska. Na této rodině bylo krásně vidět, jak důležitá je příprava. Psycholožka dlouhodobě pracovala i s vnuky, takže se smrti nebáli. Chápali, že dědeček odchází, a mohli být přirozenou součástí loučení. Ještě dnes mám při tom vyprávění husí kůži. Bylo to jedno z nejkrásnějších rozloučení, jaké jsem kdy zažila, a přesně tak by podle mě mělo vypadat důstojné odcházení.

Jak přijalo vaše okolí skutečnost, že pracujete v mobilním hospici?

Na začátku měli strach. Vůbec nevěděli, co domácí hospicová péče obnáší, a báli se hlavně toho, jestli takovou práci psychicky zvládnu. Postupně ale pochopili, že jsem se v ní našla. Vždycky jsem měla potřebu pomáhat druhým a právě tady mi to dává největší smysl. Když přijedeme do rodiny, která prožívá těžké chvíle, často vidíme obrovskou bolest, bezmoc i strach. Náš lékař nastaví léčbu, my pomůžeme zvládnout příznaky a podpoříme nejen pacienta, ale celou rodinu. Někdy se lidé zeptají, jestli mě mohou obejmout nebo se mi vyplakat na rameni. A já jim vždycky říkám, že ano.

Jsme tu přece i proto, aby na to nemuseli být sami.

Není to práce pro každého. Člověk musí být psychicky odolný, ale zároveň si zachovat lidskost a empatii. Po šesti letech už moje rodina ví, že tuhle práci zvládám a že jsem přesně tam, kde mám být.

Kde dobíjíte své baterky?

Největším zdrojem energie je pro mě rodina – moje děti a hlavně vnoučata. V létě sotva přijedu domů a už slyším: „Babičko, pojď do bazénu!“ V zimě zase: „Babičko, jedeme na lyže!“ Snažím se práci nechat v práci. Samozřejmě se občas stane, že ještě večer vyřídím telefon nebo dořeším nějakou vizitu, ale potom už svůj čas věnuji rodině. Díky tomu si dokážu odpočinout a druhý den se vrátit do práce s čistou hlavou. A když je chvilka klidu, ráda si sednu s dobrou knížkou.

Na kterého pacienta/klienta vzpomínáte nejčastěji? A proč?

Takových lidí je víc. Dříve jsem trávila většinu času v terénu, a tak jsem s pacienty i jejich rodinami byla v každodenním kontaktu. Přirozeně vznikaly vztahy založené na důvěře. Nebyla to přátelství v běžném slova smyslu, ale sdíleli jsme spolu velmi důležité období jejich života. Dodnes se občas stane, že mi někdo po několika měsících nebo i letech napíše, jak se mám. Silně mi utkvěl v paměti jeden pán, kterému zemřela manželka. Dva roky po jejím odchodu mi zavolal. Chtěl se za mnou zastavit, ale dlouho na to neměl sílu. Nakonec přijel na kávu. Povídali jsme si a na závěr řekl, že by rád ještě viděl jednu z mých kolegyň. Domluvili jsme společné setkání. Krátce nato odjel se svou dcerou na tři týdny do Skotska. Bylo neuvěřitelné sledovat ten rozdíl. Člověk, který dříve neměl sílu dojít ani na nákup, najednou našel chuť znovu žít. Mám pocit, že právě to společné setkání pro něj bylo symbolickým uzavřením jedné velmi těžké životní kapitoly. Později jsem je oba potkala při výrobě adventních věnců. Jeho dcera mi tehdy řekla, že už navždy zůstaneme součástí jejich rodiny. Tři měsíce jsme totiž společně prožívali jejich nejtěžší období. Takové chvíle mi připomínají, že naše práce nekončí úmrtím pacienta. Součástí hospicové péče je i péče o pozůstalé a někdy právě možnost se po čase znovu potkat pomůže lidem udělat poslední krok k tomu, aby mohli jít dál.