Umět pacientovi naslouchat:  Rozhovor s primářem Domácího hospice Andělů strážných
18. listopadu 2020 Rozhovory

Umět pacientovi naslouchat: Rozhovor s primářem Domácího hospice Andělů strážných

Prim. doc. MUDr. Tomáš Kučera, Ph.D., (*1972) je zástupcem přednosty Ortopedické kliniky FN Hradec Králové a vyučuje na Katedře chirurgie Lékařské fakulty UK v Hradci Králové. Má licenci ČLK pro ortopedii a urgentní medicínu, v letech 2001 – 2016 pracoval jako externí lékař zdravotnické záchranné služby. V roce 2019 složil atestaci z paliativní medicíny. Je lékařem Domácího hospice andělů strážných v Holicích při Oblastní charitě Pardubice. S manželkou a čtyřmi dětmi žije v Pardubicích.

Pane primáři, Vy jste úspěšným ortopedem – v praxi (od mnohých pacientů vím, že vás vyhledávají a doporučují svým známým) i na akademické půdě, nedávno jste habilitoval. Dlouhá léta jste navíc jezdil se záchrankou. Co Vás vedlo k tomu, že jste si k tomu všemu přidal i paliativu? 

Ortopedie je moje hlavní zaměstnání, je to rozmanitý operační obor, kde léčíme nemocné od narození až do vysokého věku. Učíte se ho po celý život a vždy potěší, pokud jsou nemocní po odborné i lidské stránce spokojení. Mým cílem je snaha dělat práci co nejlépe a být vytrvalý, klinické a akademické úspěchy jsou jistě povzbuzující, ale jak se říká „světská sláva – polní tráva“. Práci na záchrance jsem měl velmi rád a skončil jsem v souvislosti s jmenováním primářem na klinice, protože souběh obou prací nebyl možný. Tuto práci jsem bral jako prestižní, nicméně mě z toho vyvedly naše děti, když byly ještě malé, protože byly zklamány, že tu houkající sanitu neřídím, ale jsem jen doktor. V souvislosti s přechodem do předpokládané druhé poloviny svého profesionálního života jsem přemýšlel, jak využít při ještě částečně zachovaných fyzických a mentálních silách „darované hřivny“ pro lidi, kteří potřebují pomoc a která se jim nedostává. V té době mě oslovila paní ředitelka Oblastní charity Pardubice Mgr. Hubálková, jestli nechci pomoci Charitě s paliativní péčí. Souhlasil jsem, ale v té chvíli jsem netušil, kam až mě to zavede: příprava a složení atestace z paliativní medicíny, domácí hospicová péče… Samozřejmě by veškerá tato činnost nebyla možná bez podpory a skvělého rodinného zázemí.   

Vy svým pacientům v nemocnici paliativní péči neindikujete, možná se ale stává, že se s nimi později setkáte u jejich domácího lůžka jako hospicový lékař. Co považujete za důležité při předávání z kurativní léčby do paliativní péče?

Nejprve je to vzájemný konsensus nemocného, jeho blízkých a ošetřujícího lékaře, který dosud indikoval kurativní léčbu, že nastala situace, kdy další rozšiřování diagnostických a léčebných metod nepovede k vyléčení nemocného, ale může mu způsobit další potíže. Nemocný se bude učit „žít s nemocí“, budou se mírnit její projevy a bude se usilovat o co nejlepší kvalitu jeho života. Neméně důležitá je informovanost lékařů, co paliativní péče může nabídnout, že se nejedná o způsob eutanázie, ale o týmovou péči lékařů, zdravotních sester, psychologů, sociálních pracovníků, duchovních o nemocného a jeho blízké v závěrečné fázi života. Ideální situací je setkání nemocného, jeho blízké osoby, ošetřujícího lékaře a zástupce z paliativní péče, kam bude nemocný předán, ještě před propuštěním z nemocnice. Lze tak prodiskutovat řadu otázek a stanovit si reálný cíl další péče o nemocného. Výhodou jsou zřizované paliativní týmy nemocnic, které mohou komunikovat s týmy v terénu.

Jak si představujete ideální spolupráci paliatra a praktického lékaře?

Jistě je to vzájemný respekt a společný cíl ku prospěchu nemocného. Praktičtí lékaři provádějí zejména tzv. obecnou paliativní péči. Jejím základem je včasné rozpoznání nevyléčitelného charakteru onemocnění, identifikace oblastí, jež jsou důležité pro kvalitu života nemocného, a v rámci své klinické praxe o nemocné pečují. V případě, že nemocní komplexností nebo závažností svých potřeb přesahují možnosti obecné paliativní péče, může praktický lékař oslovit dostupné týmy specializované paliativní péče, které jsou pro tyto situace vzdělávané. Navštívili jsme část praktických lékařů v našem regionu, abychom je informovali o možnostech paliativního týmu, kolegové dostávají lékařské zprávy, aby byli informováni. Mohu konstatovat, že z mého pohledu je spolupráce dobře nastavena.

Jak by podle Vás a Vašich zkušeností měl vypadat rozhovor s velkým R, tedy sdělování, že nemoc je neléčitelná a že pacient má před sebou pravděpodobně již jen krátký čas života?

Necítím se dost připravený odpovědět na tuto otázku, protože způsob takové komunikace je umění a dovednost, které se musíme učit velmi dlouho. Obecné zásady jsou úcta k nemocnému a jeho blízkým, respektování jeho důstojnosti a jeho přání. Samozřejmě, že jako lékaři musíme znát podrobně zdravotní stav nemocného, ale důležitou roli hraje prostředí, neverbální komunikace, umění naslouchat, nemocnému musíme dát možnost vyjádřit své emoce.

Někdy se stane, že přijdete do rodiny, kde vám pečující řeknou: „Maminka neví, jak na tom je. Hlavně jí nic neříkejte“. Jak v takových situacích postupujete? 

Opět jsou to komunikačně náročné situace, které je nutné řešit individuálně. Nejprve je třeba zjistit, co ví o svém stavu nemocný, co si přeje vědět on a co mají vědět blízcí. Často nemocný ví víc, než si blízcí myslí a může trpět tím, že si nemá s kým popovídat o tom, co ho nejvíc trápí. Na základě pohovoru s nemocným je pak komunikováno s jeho blízkými, kteří by měli pochopit, že jsme „na jedné lodi“ a máme společný zájem o prospěch nemocného. Ideální je rodinná rada, kdy se vysvětlí současná situace a stanoví se možné cíle. Za této situace se pak nepromarní čas k tomu, aby si stačili vzájemně sdělit, co je třeba.

Po ukončení léčby si pacient a jeho blízcí mohou volit mezi kamenným a domácím hospicem. Podle čeho by se měli rozhodovat? Jinými slovy, pro koho je vhodná právě domácí péče, komu byste ji naopak nedoporučil?

Je třeba respektovat přání nemocného. Musíme se vyvarovat projekce vlastních představ o tom, co si myslíme, že je pro něj nejlepší. Obě možnosti mají své výhody i nevýhody. Pro přijetí do domácího hospice je podmínkou, že nemocný má někoho z blízkých, kdo je schopen se o něj starat celodenně. Tato podmínka nemusí být samozřejmá ať už od začátku nebo může dojít v čase z různých důvodů k vyčerpání pečujícího. Nezbytná je tedy „péče o pečující“, výhodou je třeba možnost stacionářů pro nemocné, nenahraditelná je spolupráce se sociálním pracovníkem, pomoci může psycholog, duchovní. Ulehčením péče je zapůjčení pomůcek jako např. polohovacích postelí. Sami pečující udávají, že významnou pomocí je vědomí, že mohou kdykoliv zavolat někomu z paliativního týmu, když si neví s něčím rady.

Zmínil jste roli duchovního v paliativním týmu. Ale vy sám jste také akolytou v římskokatolické církvi. V čem tato Vaše služba spočívá?

V rámci svých možností se snažím vzdělávat i v této oblasti, mám pověření akolyty, v současné době jsem „v záloze“.

V letošním jste organizoval paliativní konferenci v Holicích, které se z důvodu z důvodu epidemie přesunula nejdříve na prosinec a nyní až na léto příštího roku. Co od této historicky první akce v Pardubickém kraji očekáváte?

Smyslem konference je představit paliativní péči z různých úhlů pohledu, její možnosti a omezení. Podařilo se pozvat významné přednášející s bohatými zkušenostmi, akce má podporu řady institucí, je přihlášeno kolem 170 účastníků, byla by škoda ji nerealizovat.

Děkuji za rozhovor.

Foto: Archiv dr. T. Kučery

Miloš Mrázek Ph.D.

psychosociální poradenství, duchovní podpora, terénní odlehčovací služba
Tel.: 730 812 217 E-mail: 8fEkb3a6LTprRb~lWinBUe6aY.kmb