23. dubna 2020 Blog

Domácí hospic v době pandemie aneb Co dobrého nám karanténa může přinést

Koronavirová epidemie a opatření bránící jejímu šíření v krátké době zasáhly celou společnost, a tedy i domácí paliativní péči. Zvýšená hygienická prevence, ochranné pomůcky (resp. jejich nedostatek), zaměstnanci doma s malými dětmi, home office atd. To však není to, u čeho se chceme nyní pozastavit. Mnozí již poukázali na to, že karanténa podobně jako jiné krize s sebou kromě mnoha nepříjemností, ztrát i skutečných tragédií přináší i příležitost. 

Určitě to platí i pro domácí hospic. Je to jedna ze služeb, o kterou není v této době zájem menší, ale naopak větší. Nemocnice obecně omezily příjem nových pacientů nebo zkrátily pobyt těch stávajících. I mnohé rodiny si ze strachu před nákazou a hlavně z důvodu zákazu návštěv ponechaly své blízké doma. Za „normálních“ okolností by příbuzní přitom ani neuvažovali, že by péči poskytovali sami. V lepším případě by uvažovali o kamenném hospici, ale i ty byly nakonec nucené návštěvy zakázat. Jenomže co se na počátku zdálo být komplikací, to se mohlo alespoň v některých případech projevit jako přínos.

Abychom nehovořili pouze obecně, nahlédněme do jednoho jistě z mnohých příběhů. Jeho hrdinkou je paní, které je jen něco málo přes padesát a mnoho let žije s onkologickou diagnózou. Na začátku března se její stav začal výrazně zhoršovat. Po krátké hospitalizaci byla pacientka propuštěna domů. Paní kontaktovala charitní domácí zdravotní péči s tím, že až se její stav zlepší, bude v léčbě pokračovat. Pracovníci domácí péče však byli připraveni, že stav se bude spíše zhoršovat a že paní by mohla být v dohledné době převedena do domácí hospicové péče. To však neumožňovalo sociální zázemí pacientky, která žila ve svém bytě sama. Paní měla dvě dcery, které žijí se svými rodinami každá na jiném konci země. Nebylo pro ně představitelné, že by mohly být s maminkou alespoň „na střídačku“ na neznámo dlouhou dobu, natož, aby u ní byly obě současně. Po té, co byla léčba ukončena, si paní podala žádost do lůžkového hospice, kam by šla, až už opravdu nebude moci být sama. Bylo zřejmé, že by nejraději zůstala doma, ale nepovažovala to za možné. Dcery by jí v hospici navštěvovaly, ale ne více, než u ní doma. Navíc brzy byly návštěvy zakázány i v tomto zařízení.

Zhoršení stavu umožňující indikaci paliativní péči přišlo se začátkem karantény a s ním také home office režim, který dcerám umožnil být společně nejen u maminky, ale, jak říkaly, mohly si užít i sebe navzájem, protože se běžně moc navštěvovat nemohou. Jedna z dcer to shrnula slovy: „Je to zvláštní, ale nebýt koronaviru, o toto všechno jsme přišly.“

Na přání pacientky ji s posledními svátostmi mohl navštívit i kněz, nemocniční kaplan, s nímž se seznámila při jedné ze svých hospitalizaci a který ji přivedl k náhledu na nemoc z duchovního hlediska. Sám v době karantény pacienty v nemocnici navštěvovat nemohl tak, jak by potřebovali, ale doma to šlo bez obtíží.

Paní zemřela doma v přítomnosti svých blízkých.

To není příběh z kategorie „Co se nám povedlo“. Charitní pracovníci dělali jen svou  obvyklou práci. Byla to rodina, která využila příležitost a poskytla mamince to nejlepší. Jedna z oněch příležitostí, kterou přinesla koronavirová krize, je jistě možnost utužení rodinných vztahů, což dále může podpořit odvahu a ochotu pečovat o své blízké v závěru jejich života i po té, co karanténa bude (alespoň na nějaký čas) minulostí. A smyslem domácí hospicové péče není jen zlepšování kvality života umírajícím, ale právě i podpora instituce rodiny.

Ilustrační foto: -mm-  (klikněte pro zvětšení)

Související příspěvky: