18. března 2020 Blog

Hospic – škola života

Asi každý, kdo se pohybuje v paliativní péči, dostává často otázku typu: „Jak se s tím vyrovnáváš?“, resp. „Kde čerpáš sílu k tomu, setkávat se tak často se smrtí?“. Sám jsem si zvykl odpovídat na tuto otázku tím, že tu sílu čerpám z kontaktu s klienty samotnými a že jsem to já, kdo si více odnáší, než přináší. Na doplňující otázky, jak to myslím, jsem v poslední době jsem začal odpovídat tím, že se na tím zamyslím písemně.

Sv. Jan Zlatoústý, veliký křesťanský teolog ze čtvrtého století, prohlásil, že chudí jsou na světě proto, aby bohatí mohli být spaseni. Chtěl tím říci, že člověk, který obdarovává druhého, prospívá sám sobě a má být vděčný za možnost posloužit, spíše než aby vděčnost očekával – „shromažďuje si poklady v nebi,“ jak se píše v Písmu (Mt 6:20). To je princip, který by podle mého názoru měl stát za každou charitní službou a týká se to i služby u lůžek těch, kteří umírají. Avšak zde to svým způsobem platí ještě v hlubším slova smyslu.

Smrt patří mez největší tajemstvím na tomto světě. Vědomí smrtelnosti je něco specificky lidského – zvířata si ji neuvědomují, andělé ji neznají. Ať už na lidský život na této zemi nahlížíme jakkoliv, je smrt jeho zakončením, završením. Od nejstarších dob inspiruje k otázkám a k hledání odpovědí v náboženství, filosofii či umění. Platón za moudrého člověka (filosofa) považuje právě toho, kdo se zaobírá otázkou smrti, a je tak na ni připraven (vzorem mu je jeho učitel Sokrates). Tomáš Kempenský, jako řada dalších křesťanských duchovních spisovatelů, podobně za blahoslaveného považuje toho „který hodinu smrti své vždycky má před očima a každého dne se na smrt připravuje.“

Často se říká, že moderní člověk smrt vytěsnil. Ať už tomu tak skutečně je, nebo je toto tvrzení příliš zjednodušující, pravdou je, že reálnou zkušenost s umíráním má člověk méně než v dřívějších dobách, přičemž tato zkušenost je důležitou součástí na ono potřebné pamatování na vlastní smrt. A to je důvod, proč setkání s umírajícím je cenná životní zkušennost. Umírající není jen ten, jenž je odkázán na pomoc druhých – stále do velké míry tím, který druhému předává zkušenost s prožíváním onoho velkého tajemství.

Podtitul klasického díla hospicové péče od Elisabeth Kübler-Rossové O smrti a umírání zní „Co by se lidé měli naučit od umírajících“. I ve chvíli umírání, ba v důležitém smyslu slova právě v této chvíli, může být člověk učitelem. A to nejen „učitelem umírání“, ale i žití, jelikož umírání je stále součástí života, a život plyne směrem k onomu bodu svého završení. Přijmout smrtelnost i fakt blížící se smrti neznamená rezignovat, nýbrž přijmout život v jeho plnosti. Doprovázející jsou obdarováni nejen těmi „moudrými“ kteří statečně a odevzdaně, tedy aktivně (odevzdat se neznamená vzdát se) přijímají svou situaci, a kteří i při umírání vyzařují lásku k životu a víru v jeho smysluplnost. To jsou vzácná setkání, ale vlastně každý člověk, který druhého pustí do oné intimní chvíle loučení se životem, i když je plna zklamání a rezignace, předává cennou zkušenost. A všem, kteří do ní vpustili i mne, musím především poděkovat, i když se mi to ne vždy daří vyjádřit. Proto tak činím alespoň touto obecnou formou. Musím být vděčný za zkušenost, která mi pomáhá uspořádávat si hodnoty ve vlastním životě a být připraven na jeho závěr, který může přijít kdykoliv.

Ano, i když neumím druhému uspokojivě zodpovědět na onu častou otázku „Proč zrovna já?“, zvláště, vyslovuje-li ji mladý člověk, sám si odnáším odpověď, že je to proto, abych si ji později nekladl já sám, nebo jinými slovy: abych si nyní mohl odpovědět na otázku: „Proč zrovna já jsem ještě zdravý? Jaký úkol mám ještě splnit?“ Nebo, řečeno se svatým Janem Zlatoústým, abych i já „mohl být spasený“.

Ilustrační foto. -mm-

Související příspěvky: